Hrad Pernštejn
Historie nedobyté
pevnosti
Úvodní stránka » O muzeu » Publikace a odborné články » Bílá paní pernštejnská

Bílá paní pernštejnská

Vznik Bílé paní pernštejnské - podrobné informace

 

 

BÍLÁ PANÍ PERNŠTEJNSKÁ

Podrobné informace

  Mgr. Jan Pulkrábek

 

Vznik Bílé paní pernštejnské

28. května 1832 byla na scéně Královského městského divadla (dnešní Reduty) v Brně na Zelném trhu uvedena romantická zpěvohra o třech dějstvích Die Burgfrau (Bílá paní pernštejnská) s hudbou pernštejnského rodáka Antonína Emila Titla podle libreta bystřického rodáka Antonína Bočka. Děj vychází ze skutečných historických událostí: námětem zpěvohry je svatba Marie z Pernštejna s těšínským knížetem Václavem III. Adamem, která se měla odehrát v roce 1540 na hradě Pernštejně.

Podle Christiana d’Elvert vznikla Bílá paní pernštejnská již v roce 1827, kdy bylo Titlovi sedmnáct a Bočkovi pětadvacet let. Z Bočkovy korespondence je zřejmé, jak moc stál o její uvedení ve Vídni, ale nakonec se dočkala jen několika málo repríz v Brně a v Olomouci, kde Boček v té době působil. Navzdory svému mládí si oba autoři kladli vysoké cíle: vytvořit textově i hudebně originální dílo odpovídající dobovému romantickému vkusu.

Navazovali při tom na bohatou brněnskou produkci her na lokální náměty z historie a lidových pověstí, které byly příznačné pro repertoár prvních desetiletí 19. století. V roce 1819 byla v brněnském Královském městském divadle uvedena pohádka o čtyřech dějstvích Die Höhle Macocha oder Die weiße Frau um Mitternacht (Jeskyně Macocha aneb Bílá paní o půlnoci). Příštího roku se hrála patriotická hra o pěti dějstvích Prichta, die weiße Frau von Neuhaus (Bílá paní jindřichohradec­ká). V roce 1827 byla v Brně provedena pod názvem Die weiße Frau (Bílá paní) německá verze opery La Dame blanche tehdy velmi oblíbeného F. A. Boieldieua, jejíž libreto sepsal francouzský dramatik Eugéne Scribe.

Bezprostředním vzorem Bočkova libreta však byla tragédie rakouského básníka Franze Grillparzera Die Ahnfrau (Pramáti), kterou hráli v Brně krátce po vídeňské premiéře v roce 1817 s hudbou blíže neznámého Josefa Riegera a z níž Boček převzal některé motivy, např. milostné trápení dcery hradního pána, kastelána jako jednu z hlavních postav nebo soupeření dvojice šlechticů. Zatímco Grillparzerovo drama je hrou o neúprosném osudu a končí tragicky, vyústí Boč­kovo libreto po určitých zápletkách a vyhrocených situacích do závěru, v němž je zlo potrestáno a pravděpodobně je též naplněna láska ústřední milenecké dvojice.

 

Autoři

Antonín Emil Titl se narodil 2. října 1809 na hradě Pernštejně v rodině hospodářského úředníka hrabat Mitrovských. Oba rodiče záhy zemřeli; chlapec se péčí zámeckého pána octl ve Frankštátu (dnes Nový Malín u Šumperka), kde ho kantor Thiem v letech 1823–1826 vyškolil ve hře na klavír, varhany a ge­nerálbasu. V sedmnácti letech se Titl dostal do Brna, kde absolvoval uči­telskou přípravku, současně však navštěvoval hudební ústav proslulého kapelníka a skladatele Gottfrieda Riegera, z jehož odchovanců náležel Titl k nejnadanějším. Již v době studia překvapil svého učitele zdařilými programními ouverturami Torquato Tasso a Der Leichenräuber (Vykradač hrobů).

Významné pro Titlův další vývoj bylo zaměstnání kontrabasisty v kapele městského divadla v Brně. V době několikaleté Titlovy činnosti v tomto souboru byl divadelní orchestr využíván nejen v opeře a baletu, ale také k činoherní hudbě. Toto podnětné prostředí zřejmě určilo umělcovu dráhu skladatele pro hudební di­vadlo. Je nejasné, z jakých důvodů Titl odešel do Olomouce, kde se v letech 1831–1832 skromně živil vyučováním hudbě. K nástupu hraběte Ferdinanda Chotka do funkce olomouckého arcibiskupa složil slavnostní velkou mši, kterou na sebe upozornil jako komponista. Na podzim roku 1833 Titl odešel do Prahy, kde nějaký čas neměl trvalé zaměstnání, nadále však pilně skládal. Až do té doby jeho skladatelská aktivita náležela vážné hudbě. Komponoval vokální i instrumentální skladby, získal si jméno jako skladatel písní.

Roku 1835 se jednoznačně přiklonil k hudbě užité. Tehdy obdržel místo ka­pelníka vojenské hudby 28. pěšího pluku hraběte Latoura, kde působil až do roku 1840. Z kapely vytvořil nejlepší soubor svého druhu v Praze a její koncerty na Žofíně se těšily velké oblibě. V této době psal hlavně tance a pochody, získal si však také renomé baladou pro zpěv a orchestr Die nächtliche Heerschau (Noční vojenská přehlídka). Dále již Titl nemohl jinam než do Vídně. Stal se kapelníkem divadla Theater in der Josefstadt, kde působil v letech 1840–1849, a interpretační dráhu dovršil v letech 1850–1870 funkcí kapelníka dvorní divadelní scény Hofburgtheater, kde se vrátil k hudbě vážnějšího charakteru.

Během dlou­hých let Titlovy umělecké činnosti vzniklo přes 300 děl, z nichž tiskem za umělcova života vyšla necelá třetina. Převládají v nich skladby určené pro divadlo, především ke komickým, pohádkovým a výpravným hrám a lidovým fraškám, hraným i v Čechách. Hra Franze Xavera Tolda Der Zauberschleier oder Maler, Fee und Wirtin (Čarovný závoj aneb Malíř, víla a hospodská) s Titlovou hudbou se dočkala ve vídeňském divadle v Josefově mnoha set repríz a pronikla vedle řady velkých evropských scén – v Praze byla uvedena v Tylově úpravě – až do zá­mořské Filadelfie. Jen ojediněle se v Titlově díle objeví skladba s českým námětem. K představení Klicperova Divotvorného klobouku ve Vídni roku 1850 skladatel napsal Ouverturu dle slovanských nápěvů, do níž po způsobu obrozenců zařadil několik národních pís­ní.

V roce 1870 byl Antonín Emil Titl penzionován, o dva roky později obdržel dodatečný důchod od ministerstva školství. Ani na odpočinku se však nevzdal komponování a složil hudbu ke Grillparzerově trilogii Das goldene Vlies (Zlaté rouno). Zemřel 21. ledna 1882 ve Vídni, od roku 1898 nese jeho jméno ulice Titlgasse ve třináctém vídeňském obvodu.

Antonín Boček se narodil 20. května 1802 v Bystřici nad Pernštejnem jako syn zdejšího měšťana a kožišníka. Svá studia započal v Těšíně, v letech 1815–1818 pokračo­val ve Znojmě a v roce 1819 v Brně. Odtud odešel na dva roky do Litomyšle, kde byl patrně poprvé uveden do českého vlasteneckého života. Filozofické studium dokončil jako soukromý posluchač zkouškami v Brně a v Olomouci, kde byl jeho zkoušejícím známý německý historik Josef Leonard Knoll. Byl to patrně on, kdo podporoval u Bočka sklony k dějepisnému bádání. Bočkova záliba v historii ho ta­ké přiměla k tomu, že se po krátkém pobytu na vídeňské právnické fakultě rozhodl pro dráhu středoškolského učitele. V letech 1824–1826 se podrobil předepsaným zkouškám, čímž ukončil svá studia, která konal po celou dobu s výborným prospěchem, a stal se adjunktem na brněnském gymnáziu.

Když však neměl vyhlídek stát se v dohledné době profesorem, odešel ještě roku 1826 jako vychovatel do rodiny hraběte Mitrovského na zámek Rožínku. Jeho seznámení a styk s rodinou hrabat Mitrovských měly vliv na celý Bočkův život. V únoru roku 1828 nastoupil Boček na přímluvu svých příznivců na zkoušku v registratuře Moravskoslezského gubernia a od června téhož roku byl přijat jako praktikant. Jeho úkolem bylo pořádat písem­nosti klášterů zrušených v josefínské době. Tato práce ještě ví­ce posílila jeho rozhodnutí věnovat své síly službě moravské historii.

Proto­že v registratuře pracoval jako bezplatný praktikant, byl časem nu­cen ohlížet se po jiném zaměstnání. Na podzim roku 1830 neúspěšně žádal o místo v cenzurním úřadě v Brně a krátce poté byl přijat jako amanuensis v olomoucké univerzitní knihovně.

V téže době se rozhodli moravští stavové obsadit místo profesora českého jazyka a literatury na stavovské akademii v Olomouci a Boček se zúčastnil konkurzu. Při zkoušce obstál velmi dobře, zkušební komise ocenila zejména jeho vynikající znalosti staré češtiny a cizích jazyků. Na olomoucké stavovské akademii působil Boček jako profesor v letech 1831–1839, nedosáhl však významnějších pedagogických úspěchů.

Pod vlivem neutěšených finančních poměrů uvažoval v roce 1836 velmi vážně o možnosti získat uvolněnou stolici českého jazyka na pražské univerzitě, působením hraběte Antonína Bedřicha Mitrovského, který chtěl Bočka trvale získat pro moravskou vědu, se ovšem jeho plán neuskutečnil. O rok později mu byl udělen za zásluhy o vydání moravského kodexu titul moravského historiografa se zvláštním čestným úkolem napsat dějiny Moravy. Aby se tohoto úkolu, vyžadujícího rozsáhlé bádání v archivech, mohl zhosti­t s dokonalým zdarem, byl jmenován roku 1839 moravským zemským archivářem. V této funkci pak působil až do své smrti.

Antonín Boček napsal řadu historických pojednání, jeho nejvýznamnějším dílem však zůstává Codex diplomaticus et epistolaris Moraviae, moravský diplomatář, v němž shromáždil nejstarší listiny vztahující se k dějinám Moravy.Za zásluhy o jeho vydání obdržel zlatou medaili od císaře Ferdinanda I. a stal se členem celé řady zahraničních učených společností. V mladším věku ovšem Boček časopisecky publikoval i aforismy a básně. Balada Der Nixe Sohn (Rusalčin syn) byla rovněž zhudebněna A. E. Titlem.

Antonín Boček zemřel náhle a nečekaně 13. led­na 1847 v Brně na následky úrazu, který si přivodil pádem ze schodů.

 

Stručné shrnutí děje

Bílá paní pernštejnská byla dlouho považována za ztracené dílo, dokud nebyl její částečný opis nalezen v hudebních sbírkách Rakouské národní knihovny ve Vídni. Srovnání partitury s di­vadelním plakátem odhaluje absenci několika osob, které se prezentovaly jako mluvené nebo, jako v případě bílé paní, němé role. Šlo tedy o tzv. singspiel, zpěvohru s mluvenými dialogy, které v partituře bohužel nejsou zaznamenány. Na základě zpěvních partů se však brněnskému profesorovi Janu Trojanovi podařilo rekonstruovat alespoň základní obrysy děje.

 

První dějství:

Na hradě Pernštejně vládne radostný ruch. Chystá se svatba dcery hradního pána Marie s těšínským vévodou Václavem, s nímž byla zasnoubena na otcovo přání. Marie se však zamilovala do mladého havíře Zdeň­ka, jenž opětuje její lásku. Také její družka Sabinka, dcera hradního kastelána, má s láskou potíže. Její otec ji zaslíbil panoši Oldři­chovi z Janovic, avšak ona se zahleděla do Konráda, Zdeňkova přítele, rovněž havíře. Sabinka se vyděsila zjevením bílé paní, jež provází významné chvíle rodu. Všichni na hradě se obá­vají jejího strašidelného zjevu, až na Oldřicha, který se jí staví vyzývavě do cesty.

 

Druhé dějství:

Konrád zpívá veselý popěvek o ha­vířích, kteří ho sborově doprovázejí. Sabinka zanotuje árietu o magnetické moci lásky. V duetu se střetne s Oldřichem z Janovic, protože odmítá jeho lásku, byť stvrzenou dávnou smlouvou. Oldřich však trvá hněvivě na svém, odvolává se na dávný slib. Když ne­dosáhl záměru po dobrém, odhodlává se k po­mstě. V temné noci uvolní několik pr­ken na mostě jako léčku na mládence, který mu stojí v cestě, i jeho druha. Neštěstí zabrá­ní bílá paní, jež se v kritické chvíli zjeví a zabrání mladíkům na most vstoupit. Kastelán nařizuje soud nad zlosynem, který chystal smrt mladým mužům.

 

Třetí dějství:

Marie se domnívá, že ji Zdeněk navždy opustí. Konrád zazpívá romanci o panošovi, jenž spatřil vysoko v okénku hradu krásnou dívku. Marie z písně vyrozumí, že mladý havíř Zdeněk, její milý, je ve skuteč­nosti těšínský vévoda Václav. Oldřich z Jano­vic neustává ve svém záměru pomsty. Ironic­ky zve hradní společnost ke svatebnímu veselí, jež hodlá uspořádat nazítří. Uzavřel sázku, že obdrží od bílé paní polibek, a zve ji na sklen­ku vína. Zjevení mlčky přijímá jeho návrhy, uvede však panoše na most, z něhož se zřítí do záhuby. Zazní pochod na ukončení jeho osudu. Ve stručném finále se raduje hradní společnost nad šťastným koncem a přeje mla­dému páru štěstí a dlouhé žití.

 

Jestli byl Zdeněk opravdu těšínským vévodou Václavem, nebo zda šlo jen o Mariino zbožné přání a její láska zůstala nenaplněna, se však můžeme pouze dohadovat...

 

Historické pozadí

17. listopadu 1524 postihla rod těšínských Piastovců tragédie, když nečekaně zemřel syn hornoslezského a opavského hejtmana Kazimíra II. a následník knížecího trůnu Václav II. Již čtyři týdny poté porodila jako pohrobka jeho manželka Anna Braniborsko-Ansbašská Václava III. Adama.

Protože podle královského privilegia z roku 1498 nesměl být za knížete přijat neplnoletý potomek rodu, rozhodl se Kazimír II. svého vnuka zasnoubit již v dětském věku s Marií, dcerou moravského hejtmana Jana z Pernštejna. Po celý život s ním udržoval přátelské styky a v předtuše blízké smrti si jej také vybral za Václavova poručníka.

Z 8. září 1528 se dochovala listina vydaná Janem z Pernštejna a Kazimírem II. týkající se výše Mariina věna. Na sklonku téhož roku Kazimír II. umírá v požehnaném věku téměř osmdesáti let a vlády nad Těšínskem se až do roku 1545 ujímá Jan z Pernštejna.

Svatba Marie z Pernštejna s Václavem III. Adamem se konala v Těšíně o masopustu roku 1540 krátce poté, co Marie, narozená 24. února 1524, dosáhla potřebné věkové hranice patnácti let, a to navzdory skutečnosti, že novomanžel byl o deset měsíců mladší. Odehrála se tedy o pět let dříve a na zcela jiném místě, než se domníval Antonín Boček.

Ještě za Janova poručnictví se objevují jeho první výhrady vůči mladému knížeti. Ten totiž vedl velice nehospodárný styl života, na který si půjčoval nemalé částky, a nejevil zájem o finanční správu knížectví. Vzájemné spory naplno propukly po roce 1545, kdy Jan předal Václavovi vládu nad Těšínskem. Jejich jádrem byly nesplacené peněžní pohledávky a staré dluhy; do jejich řešení se nakonec musel vložit sám Ferdinand I. Habsburský. Václav cítil z tchánovy strany velkou křivdu a své zaujetí ventiloval na své choti, která mu mezitím porodila dcery Annu a Žofii, jež však zemřely ještě jako děti, a syna Fridricha Kazimíra.

 Krize dosáhla vrcholu po Janově smrti v roce 1548. Jeho synové z druhého manželství, Jaroslav, Vratislav a Vojtěch, se proto museli o svou nevlastní sestru Marii postarat sami. Nejstarší Jaroslav, dočasná hlava rodiny a zástupce všech Pernštejnů, se vypravil do Těšína, aby projednal Mariinu situaci s knížetem, a 10. října 1549 spolu sepsali dohodu o Mariině zaopatření.

Po požáru Těšína v roce 1552 Marie s Václavem  přesunuli na čas své sídlo do blízkého Fryštátu (dnes část Karviné). Zde se vztahy obou manželů alespoň zčásti zlepšily. K Marii na návštěvu přijížděli přátelé a příbuzní a kněžna již měla i svůj malý fraucimor, který s ní trávil veškerý čas střídavě na zámku v Těšíně a Fryštátu. Mariino chatrné zdraví, podlomené zajisté také nešťastným manželstvím, se však postupně horšilo, až v někdy v druhé polovině roku 1566 zemřela. Pohřbena byla po boku svých předků v kostele svatého Bartoloměje v Pardubicích, jež však již Pernštejnům nepatřily, takže se jí nedostalo ani důstojného náhrobku.

Václav III. Adam se v roce 1567 znovu oženil s Kateřinou Sidonií Sasko-Lauenburskou, která mu porodila tři dcery a tři syny. Nejstarší z nich, Adam Václav, se stal otcovým nástupcem na knížecím trůnu. Kníže skonal po dlouhé nemoci 4. listopadu 1579 a byl pohřben v dominikánském kostele v Těšíně.