Výtvarná výstava moderního umění „V říji“

19. 4. - 15. 6.

(půdní galerie, vernisáž v 17 hodin)

Tomáš Hlavenka došel k velmi osobitému a nezvyklému pohledu na svět. Inspiruje ho příroda, ale pohlíží na ni s nadsázkou i porozuměním. Dokáže se do ní vcítit. Jeho sochy hub ovlivnila na počátku svými zvláštními vlatnostmi muchomůrka hlízovitá, které se pro její bledost a zároveň prudkou jedovatost lidově říká smrtka.

Potom už se však tvary hub postupně vyvázaly ze závislosti na realitě. Projevuje se v nich volná představivost, někdy působí až fantaskně a bizarně. Ale od počátku si uchovávají mrtvolnou bledost, stejně jako původní předloha. Také zvolený materiál je zvláštní. Sochy vznikají složitým a zdlouhavým opracováním kostí buď nalezených v lese nebo zakoupených v řeznictví.

 V dalším procesu autor opracovává opět složitým způsobem hmotu choroší, kterou pak ještě náročně impregnuje. Houby se nakonec objevují  na „didaktických“ tabulích, malovaných akrylem na plátně, které připomínají vyučovací pomůcky známé z přírodopisných kabinetů. Půvabné sochy lišek, opět sestavené z různých kostí, působí fantaskně a přitom jemně a křehce.

 V současné době autor přišel s novým tématem. Z litiny nechává odlévat tvary stromků, větví a kořenů. Pak je nechává zrezivět, takže připomínají uschlé a mrtvé porosty některých částí našich a nejen našich hor. Tomáš Hlavenka jim říká tvrdá příroda, která však na první pohled připomíná zdroj inspirace. Celá instalace připomíná lesní průhledy, stává se zvláštní novou krajinou.

 Umělcova tvorba působí odlehčeně a groteskně, čímž navazuje na spodní proudy v českém a evropském umění, které občas vyvěrají na povrch. Rozvíjejí se snad už od rudolfinské doby, aby se po létech či desetiletích útlumu zase znovu v jiné formě prosazovaly. U nás v době dadaismu či poetismu, potom v padesátých letech třeba v tvorbě skupiny Šmidrů a znovu  v období normalizace se silnými přesahy až do dneška.

 Malířská tvorba Jany Prekopové tvorbu Tomáše Hlavenky příjemně doplňuje, protože vlastně vychází z podobných zdrojů. Totiž z inspirace přírodou a venkovským prostředím, které pozoruje během výletů hlavně v okolí Brna. Obrazy, ve kterých se ovšem projevuje vyhraněné grostekní cítění, vycházejí z poznání krajiny, na niž s lehkou nadsázkou reagují.

                                   Jiří Machalický

K sérii obrazů Jeleni inspirovaly Tomáše Lahodu fotografie z alba jeho strýce Leonida, entuziastického amatérského fotografa, hajného a profesionálního lovce. Tyto obrazy jsou součástí umělcova širšího projektu Podle, v němž používá jako předlohy výtvarné výtvory lidí především ze svého rodinného kruhu. Námět jelena v říji představoval v 19. století prototyp romantizující žánrové malby se zvířecími motivy a jedno z nejoblíbeněj­ších masově reprodukovaných obrazových klišé, které bylo v éře modernismu vnímáno jako typický projev kýče. V sérii Jeleni Tomáš Lahoda tento tradiční motiv, vyjadřující nostalgii po spojení s divokou přírodou, transformuje do velkoformátové monumentální malby, která ve velkorysé práci s barevnou plochou nese rysy kvazi popartového výtvar­ného projevu. V některých obrazech, v nichž konfrontuje diváka s detaily osamocených kmenů stromů v popředí, uvádí sentimentálně laděný realismus původní předlohy do napětí s dalšími výtvarnými jazyky z dějin umění. Počátek této jeho promyšlené konceptuální hry souvisí s obrazy Jelen u vody (2000) a Sníh (2000). Jestliže v případě prvního z nich evokuje autor v lapidární černobílé stylizaci struktury kůry kmene břízy abstrakt­ně cítěný prostor čínské tušové krajinomalby s motivy hor a jezer, pak ve druhém obra­ze odkazuje pádná černá linie kmene stromu k expresivním tahům abstraktních maleb amerického malíře Franze Klineho.

V obrazech „I still luv ya“ (jde o anglický slangový výraz, který v českém překladu znamená „Stále tě miluji") z posledních dvou let konfrontuje autor diváka s obrovitou tmavou masou kmene stromu, malovaného ve stylu obrazů dalšího amerického abs-traktně-expresionistického malíře Clifforda Stilla; kmen zde vytváří sugestivní scénic­kou kulisu, zpoza níž divák coby skrytý pozorovatel vyhlíží do náladové podvečerní kra­jiny s troubícím jelenem. V těchto obrazech Tomáš synkreticky snoubí dva protikladné koncepty vizuálního umění – tradicionalistický romantizující realismus a modernistickou abstrakci, které se oba nakonec staly jeho obdobně osvědčenými ikonami, respektive klišé. V obraze I still luv ya II. (2005) tematizuje navíc tento sňatek protikladných tvůr­čích koncepcí jejich vzájemným dialogem a proměnou: na jedné straně se realistická krajina v pozadí obrazu pod vlivem cliffordovské abstrakce mění v téměř zcela abs­traktní barevnou plochu a na druhé straně do abstraktní černobílé struktury kmene pod vlivem krajinářského realismu intervenují realistické motivy v podobě shluku červených broučků. Tímto gestem vyjadřuje Lahoda negaci čistého jazyka klasického moderního umění, ale zároveň mu tím vzdává hold: „I still luv ya“ – „Stále tě miluji“ – píše ve sty­lu grafiti na kmen stromu.

Tomáš Lahoda se jako malíř a konceptuální umělec i jako bystrý teoretik podnětným způsobem zamýšlí nad situací umění a obecně vizuální komunikace v „éře prázdnoty“ (Gill Lipovetský) současné informační a mediální společnosti. Stala se pro něj výzvou, jak reflektovat a zpracovávat ono pro ni tak příznačné „vlnobití obrazů“ (Vilém Flusser), jak ho inscenovat a jak se v něm vyznat. Charakterizoval jsem kdysi Lahodovu tvorbu jako konceptuální a demystifikující recyklaci, tedy reinterpretaci různých obrazů, ma­lířských stylů a žánrů. Jde o hravě subverzivní výpověď o umění a jeho fungování. Na současné české výtvarné scéně se dnes podle mě nenachází umělec, který by dokázal výše zmíněnou situaci nahlédnout s podobnou mírou intelektuální nadhledu a tvořivého důvtipu jako právě Tomáš Lahoda.

                                  Jiří Zemánek