22. června - 5. srpna 2012
(Vernisáž se uskuteční 22. června v 17 hodin v půdní galerii muzea.)
MIRKA ŠPAČKOVÁ: ...I BEZ KŘÍDEL
Sochařské dílo Mirky Špačkové není v Bystřici žádnou neznámou. Asi všichni znají její Sloup I za starým městským úřadem nebo umělecky vyvedený znak města, který zdobí průčelí muzea.
Mirka Špačková, rozená Šobrová, se narodila v roce 1973 v Prostějově a po absolvování tamního Gymnázia Jiřího Wolkera studovala v letech 1992–1998 na brněnské FaVU v sochařském atelieru prof. Vladimíra Preclíka, jehož podobiznu najdou návštěvníci hned na začátku expozice. Vedle samostatných výstav se zúčastnila celé řady výstav skupinových, sochařských sympozií, soutěží na památníky a restaurátorských zásahů.
Zmíněný sochařský portrét Vladimíra Preclíka otevírá první část výstavy věnovanou podobiznám příbuzných, přátel i různých osobností. Kromě přesvědčivě zachyceného vnějšího vzhledu i vnitřního života portrétovaných zaujme na mnohých podobiznách povrch rodinovsky rozbitý do množství fazet, na nichž se láme světlo, a dodává tak sochám nepominutelné optické kvality.
Stejnými vlastnostmi se vyznačují i drobné modely ženských aktů, které našly místo ve dvou skleněných vitrínách. Sochy s názvy jako Tanečnice, Bakchantka či Toaleta jsou důkazem mistrného zvládnutí anatomie lidského těla. Vedle nich však zaujme i surreálný Pták Loskuták? odkazující na tradici grotesky v českém umění. Obří vidličky vytvořené z rýže, fazolí nebo máku zalitého do pryskyřice a nesoucí se ve stejném groteskním duchu ostatně obdivují návštěvníci bystřického muzea již několik let.
Zvláštní kapitolu představují autorčiny abstraktní práce, především dvojice soch s názvem Pouhé náznaky. Při jejich zhlédnutí se divákům možná vybaví dílo Vincence Makovského, Josefa Wagnera nebo Hany Wichterlové z přelomu20. a 30. let 20. století. Podobnost to není nijak náhodná, neboť Josef Wagner byl učitelem Mirčina profesora Vladimíra Preclíka a Hana Wichterlová pocházela stejně jako Mirka z Prostějova, takže měla nepřeberně možností se seznámit s jejím dílem.
Kdybychom tuto pomyslnou linii protáhli dále, dostali bychom se až k jednomu ze zakladatelů moderního sochařství Constantinu Brâncuşimu. Narozdíl od přímých os příznačných pro jeho objekty se však v pracích Hany Wichterlové i Mirky Špačkové uplatňují hlavně křivky a oblé tvary, a lze je tedy, s jistou rezervou, označit za typicky „ženské umění“.
Výstavu uzavírají díla s duchovní tematikou, často vzniklá jako církevní zakázka. Příkladem může být drobná soška Panny Marie určená na oltář kostela Nalezení sv. Kříže v Moravci, kam se autorka přivdala a kde nalezla nový domov.
Na díle Mirky Špačkové nezaujme jen její schopnost bravurně se pohybovat na široké škále od tradičního realistického uchopení námětu až po krajní tvarové zjednodušení, ale především to, jak dokáže formě pokaždé vdechnout niterný, zpravidla hluboce humanistický obsah.
Jan Pulkrábek
